Baseball 5 představuje odnož velkého baseballu a softballu, zejména u nás, kde má prvně jmenovaný sport obrovský rozmach.
Evropský šampionát BB5 v litevském městě Druskininkai byl od začátku jako šílená jízda na horské dráze. Neměli jsme čas na žádnou velkou přípravu a proto jsme sebrali schopné jedince, ochotné pár týdnů před událostí vyhradit si čas pustit se do neznáma a vyrazili jsme do Litvy.
První nejisté setkání rychle vystřídalo náhlé nadšení a energie, která se mezi hráči objevila. Bylo patrné, že si celý tým jde prostě užít hru. Hned ten první zápas s Belgií nás sjednotil jako nic jiného. Dynamiku BB5 těžko najdete v jiných sportech. To oslovilo i posledního člena naší výpravy, který si myslel, že se jedeme jen bavit. Nadšení ze hry, touha vyhrát a spolupráce týmu byly klíčové prvky naší výpravy i po úvodní těsné prohře.
Kdyby mi někdo na začátku řekl, že budeme hrát vyrovnané zápasy s top týmy turnaje, nevěřil bych ani za mák. Je pravda, že Litva a Francie mají svou vlastní ligu, ale s Belgií a Itálií jsme odehráli skvělé zápasy. Přál bych všem chlapcům a dívkám, aby si vyzkoušeli velký turnaj s namíchaným týmem. Trocha testosteronu a trocha estrogenu dává týmové atmosféře správnou šťávu. Navíc holky z Hluboké (Buděj‘c) jsou obdivuhodné hráčky, i přes Kájino koleno do pravého úhlu, kdy se mi srdce skoro zastavilo nebo když se jeden mladý Ital rozhodl, že odrovná Kačku na druhé metě... Kačka nakonec stála nad svíjejícím se mladíkem, který pochopil, že není rozumné měřit síly s našimi dívkami.
Celkově jsme excelovali v práci v poli; málokterý tým měl tak vyrovnané pozice a bylo obtížné proti nám skórovat. Na druhou stranu, útok je naše slabina. To je pochopitelné, jelikož se jedná o jedinou činnost, kterou si z baseballu či softballu nepřenesete, protože se nikde jinde rukou do malého míčku neplácá.
Vrcholem turnaje byl podle mě poslední zápas s Rumunskem. Ani jeden tým nedokázal dát bod a museli jsme přejít na taktiku. Zralost českého týmu, kterou jsme během turnaje získali, jsme využili do poslední kapky. Dokonce na domácí metě stála rozhodčí, která ze zápasu s Itálií udělala obzvlášť pro Maxe doslova peklo. V tomto zápase jde o to, kdo udrží nervy na uzdě a vydrží se silami až do úplného konce. Byla radost vidět, že nikdo z týmu nedal rozhodčímu příležitost udělat nějakou chybu. Pro náš malý kádr, nešlo již o sílu či energii, ale čistě o vůli. Vůli vyhrát ten poslední zápas.
Jsem rád, že z turnaje odcházíme s pocitem, že jsme odvedli dobrou práci. Z pozice týmu, který se teprve seznamuje s bb5 jsme se stali týmem, kterého si ostatní na turnaji všímali. Otázka, kterou mi kladlo hodně trenérů – kam směřuje BB5 v Čechách – ukazuje, že jsme zanechali slušnou stopu a je na nás, abychom si hlavně my sami na ní odpověděli.
Jsem vděčný lidem, kteří se tu sešli, a věřím, že tento turnaj není koncem, nýbrž začátkem. To, kolik neuvěřitelných okamžiků jsme zažili na hřišti a hlavně mimo něj, nás povede vpřed a věřím, že díky tomu rozdmýcháme větší nadšení pro tento sport u nás.
Především musím poděkovat Lence Tóthové, jejíž jméno s radostí tesám do těchto stránek. Přestože si zlomila prst na házecí ruce a nemohla se úplně zapojit do hry, pomohla mi s organizací na místě, což by v jedné osobě nebylo možné.
Mnohokrát děkuji Vláďovi Rychterovi, že jsme měli za ČR kvalitního rozhodčího a za podporu, kterou nám poskytovali jako nestranní fanoušci.
Obrovský dík letí do Brna za Tomášem Zachovalem, který je správně bodrým patronem tohoto sportu, a který mi připravil celý cirkus tak, že jsem mohl jen odletět.
A největší poděkování letí do Hluboké, Buděj’c, Třebíče, Liberce, Brna a Prahy, kde se vyskytují lidé, nadšení tímto sportem a věřím, že to není naposled, kdy o nich v této souvislosti uslyšíme.
