Minulý týden (1.část) jsem trochu pozurážel lidi, kteří si na sportovní fanoušky jen hrají, omlouvám se, byl jsem toho plný. Toho, jak se v českém fotbalovém prostředí chovají pseudofanoušci k hráčům a trenérům národního týmu. Jak se znevažuje práce týmu hlavního trenéra Ivana Haška, člověka, který při vrcholném sportu vystudoval právnickou fakultu a ve svém sportu dosáhl vrcholu jako hráč i jako trenér. Jak se v hokejovém prostředí relativizuje zisk titulu mistrů světa pod vedením hlavního trenéra Radima Rulíka. Trenéra, který výrazně uspěl na klubové úrovni, u mládežnických reprezentací, tak i u mužského týmu. Něco těžko představitelného v tak neuvěřitelně konkurenčních prostředích. A to ani nezmiňuji nedůstojné chování k úspěšným trenérským personám, k trenéru Václavu Varaďovi v Pardubicích či Davidovi Holoubkovi v Mladé Boleslavi. Vím, že není jednoduché měnit v Česku chování k těmto lidem, ale když se o to nikdo nepokusí, nikdy nezjistíme, jestli to jde. Ani já bych se o to možná nesnažil, kdybych na vlastní kůži nezažil tak markantní rozdíl ve sportovním prostředí asijské části světa.
Těžko uvěřit, jak si zde váží trenérů. Letenky v business třídě, presidentská apartmá v pětihvězdičkových hotelech. Na Taiwanu pozornost budila krásná keramická vana v hotelovém pokoji u okna v šestnáctém patře s výhledem na město, v Nagoyi dvě místnosti v anglickém stylu, dvě velkoplošné televizní obrazovky, dvě toalety, dvě široké postele. Až příliš pro jednoho… Něco samozřejmě souvisí s japonskou kulturou, něco patří automaticky k daným hotelům, ale celkově cítíte všude ohromný respekt k vaší práci. Včetně reportérů, televizních štábů, organizátorů, rozhodčích. Přál bych to alespoň jednou zažít všem trenérům.
Tak okénko do morálního světa máme za sebou. Pro koho je to zbytečné čtení tomu se omlouvám, ale patří to ke mně, nebudu lhát.
ČÁST 2
Na konci první části jsem psal o Ondrovi Vankovi. Nejdřív jsem si myslel, že místní žurnalisty zaujal svým příjmením, které se čte stejně jako u taiwanských hráčů se jménem Wang. Ale hned mě vyvedli z omylu. Ondra byl prý po zápase středem pozornosti místních slečen i díky červené čelence pod kšiltovkou, kterou si sundal po vystřídání. Jaké věci rozhodují o zájmu či nezájmu fanoušků :). Myslím, že Ondra si svou warholovskou „čtvrthodinku“ slávy užil.
Druhý den jsme ještě sehráli přípravné utkání s místním profesionálním týmem Dragons na jejich červeném stadionu, kde se také za pár dní rozehrála taiwanská skupina turnaje Premier 12.
Zápas č.3 - 3:4
Ve větru a neutuchajícím dešti jsme trochu smutně vzpomínali na střechu v Taipei Domu. V zápase jsme dali šanci všem, kteří dostali méně příležitostí v dosavadních zápasech a snažili se vyhrát první utkání v Asijské sérii. Vedení se přelévalo na obě strany, nejdříve bodovali Červení Draci, poté jsme dlouho vedli my 2:1, po tříbodové směně jsme si do poslední směny nesli stav 2:4. Naplnili jsme všechny mety bez outu, snížili na 3:4, ale víc se nám už nepodařilo. Zajímavostí bylo, že hlavní trenér Red Dragons byl Japonec, který v minulosti u týmu Clevelend Indians byl trenérem kečrů v době, kdy za Indians hrával Martin Červenka.
Druhý den brzo ráno jsme přelétali do Nagoyi, ubytovali se a trochu se prošli po městě. Ve čtvrtek a pátek jsme absolvovali tříhodinové tréninky ve Vantelin Dome Nagoya, týmové focení, schůzky manažerů a velkou tiskovku. Mimochodem v Nagoya Dome hrají své zápasy místní Dragons, jejichž klubovou barvou je ale barva modrá.
Setkání s japonským manažerem Ibatou, který vystřídal vítěze World Baseball Classic Hidekiho Kuryiamu, současného ambasadora česko-japonské baseballové spolupráce, rozhodně nebyla jednoduchá. Myslím, že se na mě první dny ani na sekundu nepodíval a až do konce sobotního utkání vůbec nepromluvil. Ještěže měl s sebou tak sympatického a komunikativního pitching coache :).
A pak to začalo. To kvůli čemu jsme si všichni protáhli sezónu, vysněné dva zápasy s nejlepším týmem světa, který na mezinárodní úrovni neprohrál přes 5 let, vítězem OH, WBC, Premier 12 2019, MS U23… a na poslední přípravu si pozve právě vás. Na jaře byl na stejnou dvouzápasovou sérii pozván výběr Evropy, který neudělal za 2 zápasy ani bod…. a v druhém zápase se dokonce nikdo z evropských pálkařů nedostal na metu, Japonci odehráli svůj první Perfekt game v historii…
Zápas č.4 - 1:7
Kdo si pamatuje náš zápas s Japonskem na WBC, kdy jsme dokázali jako jediní s Japonskem vést ještě ve třetí směně 1:0, tak musel být první listopadovou sobotu tohoto roku jak Alenka v říši divů znovu. Opět jsme v první směně udělali bod, teď dokonce bez pomoci japonské obrany. Tři naše hity v první směně (Vojta Menšík, Marek Chlup a Martin Červenka) a Japoncům se první bod podařilo na Dana Padyšáka udělat až ve směně třetí při dvou autech a velmi těsném infield hitu. A tento stav 1:1 jsme dokázali držet až do šesté směny. Málokdo si umí představit, jak ohromný nápor na nervosvalovou soustavu kluci během těchto zápasů zažívají. 33 tisíc diváků udělá takový hluk, že se klidně zničehonic rozklepe hráči dolní končetina. Někomu se zpotí prsty tak, že není schopen hodit kvalitní technický nadhoz. Tepová frekvence vám zabrání udržet přesnost nadhozů a švihů, na kterou jste zvyklí, vegetativní soustava vám může udělat nesnesitelné nevolno. Těžko si představit. Vždy si vzpomenu na bývalého fotbalového reprezentačního trenéra Pavla Vrbu, který otevřeně přiznal, že před podobnými zápasy dokonce zvracel. Taková zátěž to může být.
Poslední dvě směny jsme již udrželi bez bodu, ale všichni jsme cítili, že je v našich silách vyvarovat se směny, ve které jsme obdrželi 4 body.
Zápas č.5 - 0:9
Výsledkově ještě dnes ve mně tento zápas vzbuzuje naprostý odpor. Nesnáším prohrávat, s tím už se více či méně úspěšně léčím. Ale prohrát takto naprosto zbytečným rozdílem. Málem úplně devalvovat v předposlední směně turné celou dvoutýdenní snahu přiblížit se světové špičce. Ale popořádku. Nejdřív nám zatrne, když při dvou autech po metě zdarma dostane Ondra Satoria homerun a poprvé v zápasech sérii s velkými týmy prohráváme. Zajímavý pocit :). Poté Ondra a mladý Michal Senay 5 směn drží bez bodu a my opět jdeme do sedmé směny s velmi lichotivým skóre 0:2 a dokonce vedeme na hity 3:2. V sedmé Lukáš Ercoli obdrží bod díky drobným nepřesnostem v obraně a nadpozemské rychlosti japonského střídajícího hráče. Pořád snesitelné skóre, pořád šance na srovnání či otočení výsledku. A pak to přišlo. Jakoby nám těla vypověděla službu, jakoby automatické věci se najednou zdály nové, jakoby mozek vypnul autonomní kontrolu svalům. Jestli do této směny jsme hráli nadstandardní obranu, proti Taiwancům dokonce oba zápasy bez chyby, celkově myslím 5 dvojautů ve vnitřním poli, tak nyní jsme si to třemi chybami v jedné směně všechno vybrali. 6 bodů, 4 naši nadhazovači, 3 chyby… ale i to je baseball, i toto je sport… jak krásné je hrát bez chyb a dobrý baseball, tak kruté je skousávat krvácející skóre. Poslední směnu udržel Tomáš Duffek již opět bez bodu, ale nebylo jednoduché nebýt zklamán.
Na hity zápas skončil nakonec 9:6 pro Japonce, ale 3 odpaly (Vojty Menšíka, Martina Mužíka a Martina Zelenky), které nám chytli v zadním i vnitřním poli byly úchvatné. Na kdyby se nehraje, ale nikdo by se nedivil, kdyby to utkání skončilo na hity 9:9 a stále mohlo skončit 0:9 v náš neprospěch. Krutost sportu v podání japonských samurajů podtrhla i jedna z posledních směn, ve které jsme měli třetí metu obsazenou s jedním outem, a i při stavu 9:0 Japonci hráli proti bodu.
Naopak setkání s manažerem Ibatou se postupně vyvíjela. Po pátečním obrazu vlkodlaka, přes sobotní kamenný výraz s první vyřčenou větou „See you tomorrow“ po nedělní úsměv, ocenění našeho výkonu a poděkováním za kvalitní přípravu před klíčovým turnajem tohoto roku. I vlkodlak trochu roztál :).
Tady bych asi ukončit druhou část, přidal dárek v podobě celkových statistik našich nadhazovačů v letošním roce (ZDE) a příští týden, po třetí adventní neděli, vás pozval k poslední závěrečné části. Příští dárek bude největší, skutečně vánoční, věřím, že uděláme věrným a hrdým fanouškům radost!
