Kdyby mi někdo ještě před měsícem řekl, že budeme v neděli 16. listopadu, kdy se zde na Tchaj-wanu hrají zápasy pouze o umístění pro nejlepších šest týmů, při tom, ťukal bych si na hlavu.
A dokonce s takto poskládaným vnitřním polem: Jakub Ondráček na třetí metě, Jakub Hajtmar na spojce, Filip Smola na druhé metě a Tomáš Juněc na metě první. Plánovali jsme to trochu jinak. Přemek Chroust na 3B, David Vohánka na spojku, Petr Síla 2B a Michal Zýma na metě první. Člověk míní, život mění. Většině zabránilo zranění hrát pro Českou republiku tento zápas.
Myšlenek pár desítek minut po utkání je hodně. Jako první mě napadá, s čím vším jsme se museli vyrovnat. Listopadový termín, jiné teploty, rychlosti nadhazovačů nad 140 km/h, zranění, únava (12 zápasů ve 14 dnech), smolné zápasy....
Jsme hrdi na to, co kluci dokázali, jsme na ně neskutečně pyšní. V žádné statistice jsme netrhali rekordy, ale jako celek, jako hladový tým jsme tady byli nejlepší. Když vynecháme zápasy s Asiaty, kteří tady na čínském ostrově hráli téměř vlastní mistrovství, tak všechny zápasy jsme mohli vyhrát. Porazili jsme celkově sedmou Itálii, šestou Austrálii, a se čtvrtou Nikaraguou jsme včera ještě v osmé směně vedli 4:3 a válcovali je 11:2 na hity.
Před dvěma dny jsme si pouštěli 6 pravidel úspěchu podle Arnolda Schwarzeneggera a jedno mi utkvělo v hlavě: Nikdy nevěř nikomu kdo říká, že něco nejde. My jsme nikomu nevěřili.
Za pár minut odjíždíme na letiště, případně ještě něco napíšeme po příjezdu, ale závěrem aspoň toto:
1) bez přípravných utkání tady by to nešlo
2) přijížděli jsme s plánem nebýt nejhorší z Evropy
3) všichni se na úspěchu podíleli, ale bez bratrů Červenků bychom to nedokázali
Díky všem hráčům, trenérům i vám co máte rádi baseball a kluky jste podporovali.
