Zamyšlení nad dětským sportem


Letos jsem měl v ordinaci skutečně výrazný nárůst dětí a adolescentů s různými zraněními z přetížení, a to nejen z baseballu, týká se to i ostatních sportovců - plavců, volejbalu, fotbalu, hokeje, florbalu, badmintonu apod. Nejen toto zjištění, ale i další skutečnosti, které v poslední době pozoruji, mě přivedly k sepsání tohoto článku. Jsem přesvědčen, že se jedná o důsledek příliš časné specializace na jeden sport.

Před měsícem byl v navíc časopise Pediatrics (oficiální časopis Americké pediatrické společnosti) publikován článek, který mě velmi zaujal a bohužel zároveň potvrdil můj sílící pocit, že v dětském sportu dochází k negativním změnám. Tuším, že se jedná o dost kontroverzní téma, protože jsem nucen zpochybnit i některé základy, na kterých je postaveno naše baseballové hnutí. Na druhou stranu však věřím, že vyvolám debatu a třeba i změnu některých současných trendů a tím zabráním případným budoucím škodám, jež by mohly být nevratné.

Dr. Brenner, autor článku, se věnuje sportovní medicíně u adolescentů v Children's Hospital of The King's Daughters v Norfolku, ve Virginii. Článek se jmenuje “Sports Specialization and Intensive Training in Young Athletes” a jedná se o klinickou zprávu shrnující současné vědecky ověřené poznatky a zároveň formulující doporučení pro dětské lékaře. Nejprve bych chtěl uvést data a závěry z tohoto článku a pak bych se zamyslel nad situací v České republice a samozřejmě hlavně v baseballu. Zda bychom se neměli jeho závěry inspirovat a zavčas korigovat některé současné trendy a postupy. Nemůžeme si totiž namlouvat, že se nás potíže, kterým čelí v USA netýkají a nebo nás v nejbližší době nečekají.

Dětský sport je důležitý pro vytvoření pozitivního přístupu ke sportu a pohybu pro celý život, je velmi potřebný pro socializaci s vrstevníky, vybudování týmového přístupu i vůdcovských schopností, posílení sebevědomí a pocitu radosti ze života (having fun). V ideálním případě u dětí, které sportují, dosáhneme tzv. tělesné gramotnosti (angl. physical literacy), ze které budou profitovat celý život. Tělesná gramotnost je definována jako zvládnutí základních pohybových a sportovních dovedností. Mnemotechnická pomůcka pro jednotlivé složky je ABCs (agility = hbitost, balance = rovnováha, coordination = koordinace, speed = rychlost). Při tom všem jen velmi malé procento dětských sportovců má takové předpoklady, abychom z nich vychovali elitní sportovce. Nezapomínejme na čísla. Elitními atlety, tedy reprezentanty nebo profesionály, kteří se sportem živí, se nakonec stane jen okolo 0,03% až 0,05% ze všech sportovců, kteří dělají organizovaný sport mezi 14 - 18 lety. Tedy jen 3 až 5 z 1000.

Dr. Brenner ve své zprávě popisuje dramatickou změnu v charakteru dětského sportu v USA za posledních 40 let. Normou se stává účast v organizovaném sportu, který je řízen trenéry a rodiči. Narůstá nejen celkový počet dětí v organizovaném sportu, ale v posledních 10 letech došlo i ke zdvojnásobení počtu dětí pod 6 let, zapojených do organizovaného sportu. Významná část dětských sportovců se věnuje jen jednomu sportu. Ale hlavně, ze statistik vyčteme alarmující fakt, že v USA do 13 let se sportem skončí 70% dětí. A tam někam si myslím, že momentálně směřujeme i my. Ubývá tzv. multisportovců v období druhého stupně ZŠ a SŠ a ke specializaci na jediný sport dochází již velmi časně. Prakticky vymizela tzv. řízená hra (angl. deliberate play), což je vlastně “chození ven” a “hraní na plácku za domem”. V Americe si dříve chodili ven zahrát baseball nebo na hřiště basket. U nás jsme udělali z aktovek 2 branky a začutali si. Když byla někde skutečná branka, zahráli jsme si na krále střelců. Nebo hráli hokej s tenisákem a pilovali blafáky a střelu příklepem. Mohli jsme si tak vyzkoušet kromě svého hlavního sportu také ty ostatní. Rozvíjeli jsme nenásilně hbitost, koordinaci, kombinaci i rychlost. Museli jsme se sami bez dospělých spolu domluvit, nějak se rozdělit, pískat si to a nebo se porvat…V současnosti toto v podstatě vymizelo, místo toho se dětem vše organizuje. Životní styl dnešních dětí se postupně mění. Realitou, se kterou asi nic moc nenaděláme, je v současnosti fakt, že spoustu času dnešním dětem a teenagerům zaberou nové informační technologie a škola. Když to celé hodně zjednoduším, tak tyto děti pak buď sedí ve škole nebo na gauči s mobilem, a nebo absolvují vysoce specializovaný a strukturovaný trénink ve svém sportu, který dělají od 6 let. A aby to bylo dovedeno do úplné absurdity, tak je na tyto tréninky vozí jejich rodiče autem.

Naše situace se od USA liší v tom, že podle statistiky České unie sportu počet organizovaných sportovců vykazuje v celé populaci v posledních letech poměrně výrazný pokles. Bohužel tento pokles je ještě výraznější v kategorii dětí a mládeže a to zejména ve věku 13 - 15 let. Situace v ČR je v podstatě nyní taková, že velká část dětí nesportuje vůbec, a ti co mají to štěstí, že se ke sportu dostanou, tak se jedná o jeden organizovaný sport, kde se velmi časně specializují a zřejmě i v důsledku toho nezanedbatelná část kolem 13 - 15 let se sportem skončí. Navíc mám pocit, že díky chronickému podfinancování českého sportu jsme svědky jakéhosi souboje jednotlivých sportovních odvětví o mladé členy sportovních klubů a tělovýchovných jednot. Podpora sportovních klubů se odvíjí od počtu členů (viz. Plán podpory rozvoje sportu v letech 2015-2017, který vydala vláda ve svém Programovém prohlášení 14.2.2014) a tak se “lov” nových duší posouvá do čím dál nižších věkových kategorií. Bohužel, je to evidentně závod, který se nedá vyhrát, krátkodobě z něj profituje klub, který uloví malého sportovce, ale dlouhodobě se toto “rozparcelování” projeví negativně. Děti ochotné sportovat se roztřídí ve věku, kdy je ještě jejich potenciál velkou neznámou a jejich časná specializace jim jednou může uškodit.

To, co se děje kolem nás, mi dává za pravdu a vidíme to nejen v baseballu, ale ve většině sportů. Dětští sportovci jsou bohužel dnes v ČR úzce specializovaní, velmi brzy orientovaní na výsledky a vyhrávání, absolvují velké množství vysoce strukturovaných (a často i nudných) tréninků, přitom kolikrát neumí “ani chodit” natož běhat nebo udělat kotrmelec. Dětské reprezentace objíždí svět a hrají o medaile s podobnými týmy vyvolených kluků a holek. Do 15 let poráží díky časné specializaci, propracovanému systému a drilu i země s velkou členskou základnou v daném sportu. Často jsou to ale země, které si mohou dovolit luxus pozdní specializace. A pak se to láme a od 18 let nám ve většině sportů ujíždí vlak. Přestáváme být konkurenceschopní. Část talentů nám při takto nastaveném systému odchází ze zdravotních důvodů, což mohu potvrdit jakožto lékař ze své každodenní praxe. Dětská zranění byla dříve v drtivé většině způsobená vnější silou, pádem apod. - zlomená noha, klíční kost, zvrtnutý kotník. Dnes je ovšem 50% dětských zranění způsobeno přetížením! Část dětí v kritickém období ztrácí motivaci a skončí kvůli vyhoření. Někteří jen chtějí vyzkoušet konečně jiný sport, poznat jinou výzvu. Část prostě v pubertě neguje svět dospělých, což je přeci přirozené a vlastně žádoucí, jedině tak jedinec dozraje a stane se z něj plnohodnotná osobnost. No a zbytek není schopen konkurovat. A my stále přemýšlíme, čím to je, čekáme na novu generaci Jágrů a Nedvědů, snažíme se dohnat státy, které mají díky tradici a počtu obyvatel mnohonásobně větší členskou základnu. Ale hlavně - nechtěně poškozujeme ty, pro které bychom to vlastně měli dělat a jejichž zájem by měl být na prvním místě. A jaký je jejich zájem a motivace k pohybové aktivitě? Je to velmi jednoduché, stačí se jich zeptat. Výzkumníci z Katedry rekreologie FKT UP v Olomouci se v roce 2015 zeptali 453 dětí 5. - 9. tříd, co chtějí při sportu zažít. A jejich odpovědi jsou zde:

 

100% - užít si zábavu

99% - zlepšit si své zdraví

96% - vídat se s kamarády

78% - hlídat si svou váhu

37% - vyhrát

 

Podívejme se detailněji na problematiku sportovní specializace. Tímto termínem se rozumí situace, kdy se sportovec soustředí pouze na 1 sport celoročně. Specializace může být časná, před nástupem puberty a nebo pozdní, kdy do puberty sportovec provozuje nebo zkouší více sportů. Důvody pro časnou specializaci jsou různé - je to samozřejmě snaha dosáhnout co nejvyšší výkonnosti a stát se reprezentantem nebo profesionálním sportovcem. Pro USA je specifická snaha uspět při získání sportovního stipendia. Někteří mladí sportovci mají touhu být identifikováni jako talentovaní svými trenéry, médii, sportovní industrií, sponzory nebo společností. Jenže paradoxně prakticky ze všech statistik vyplývá, že ti, kteří se specializují později, mají větší šanci těchto cílů dosáhnout, mají méně zranění a sportují déle než ti, co se specializují do začátku puberty! Navíc mnohé statistiky potvrzují, že cíle rodičů/trenérů se mnohdy liší od cílů mladých sportovců. Rodiče bývají ti, kteří dítěti sport vyberou nebo ho tam přivedou a trenéři jsou ti, kteří rozhodují o intenzitě tréninku a časné specializaci.

Specializace samozřejmě obecně vede ke sportovnímu úspěchu, bez specializace by se nikdy nevychoval žádný reprezentant ani Olympionik. Ale teprve nyní se na základě provedených studií vyjasňuje optimální timing pro specializaci. Např. mezi sportovci Divison I NCAA (nejvyšší univerzitní liga v USA) je více těch, kteří se specializovali pozdě a dokonce jejich první organizovaný sport byl jiný než ten, ve kterém reprezentují univerzitu. Další studie z posledních let prokazují, že i mezi profesionálními sportovci je větší zastoupení těch, kteří se specializovali až v období puberty. Časně specializovaní mají dle další studie statisticky významně kratší sportovní kariéru. Jiná studie jednoznačně prokázala, že při pozdní specializaci (mezi 15. - 16. rokem) se minimalizují rizika a je vyšší pravděpodobnost dosáhnutí sportovního úspěchu v dospělosti. Dle dalších studií jsou časně specializovaní sportovci ohrožení fyzickými, emocionálními a sociálními problémy. Mohou být sociálně izolovaní od vrstevníků, mohou mít narušené rodinné vztahy, bývají nezdravě závislí na druhých, ztrácejí kontrolu nad svým vlastním životem. Objevují se ve zvýšené míře zranění z přetížení (v baseballu typicky Little League loket a potíže s ramenem). Jako ochranný faktor se podle jiné studie ukázalo rozložení času stráveného organizovaným sportem a jinou pohybovou aktivitou v poměru alespoň 2:1. Problematickou se při časné specializaci jeví i izolace sportovce od jiných sportovních aktivit (na které mu prostě nezbývá čas), a které by ho možná bavily, možná by v nich dokonce exceloval a nebo by u nich zůstal po zbytek života. Nepříliš častým, ale o to závažnějším problémem je i riziko fyzického, citového nebo sexuálního zneužívání dospělými z okolí sportovce, jakožto důsledek nepřiměřené závislosti jejich nezralé osobnosti na druhých lidech. Ale bohužel i tyto problémy bývají občas referovány. Stejně jako dietní a dopingové manipulace, jejichž oběťmi se přirozeně snadněji stávají nezkušení nebo přemotivovaní mladí sportovci.

Velkou výhodou pozdní specializace je prevence syndromu vyhoření a snížení rizika, že sportovec skončí se sportem úplně. Zjednodušeně řečeno, není vsazeno na jednu kartu. Tím, že sportovec vyzkouší různé sporty a různě definovaná prostředí, může čelit různým fyzickým, kognitivním (poznávacím), citovým a psycho-sociálním nárokům. Pak je větší šance, že získá celoživotní zdravý přístup k pohybu. Zároveň tento přístup neuzavírá cestu k výchově elitních atletů a jejich konkurenceschopnosti. Vždy je možnost poskytnout těm nejtalentovanějším trochu jinak nastavené podmínky v tréninkových centrech nebo akademiích, ale i u nich musíme vše dávkovat opatrně s ohledem na zmíněná rizika časné specializace. Neměla by vymizet tzv. řízená hra na úkor řízeného tréninku. Předčasně aplikovaný řízený a přísně strukturovaný trénink není v souladu s motivací dítěte pro provozování pohybu a toto se dříve nebo později může vymstít.

Od 90. let se v USA, Kanadě a dalších rozvinutých zemích začalo s programy LTAD (Long-term athlete development), které mají bránit škodlivým efektům časné specializace.  Např. doporučení Amerického olympijského výboru (US Olympic Committee) z roku 2014 definuje jednotlivé fáze LTAD modelu takto:

 

  1. Discover, Learn, and Play                                                   (0 - 12 let)
  2. Develop and Challenge                                                        (10 - 16 let)
  3. Train and Compete                                                              (13 - 19 let)
  4. Excell for High Performance (Participate and Succeed)    (nad 15 let)

 

Systémů s pozdní specializací je definovaných celá řada, ale pro všechny je společné, že se doporučuje preferovat všestrannost, herní formu, která je zábavná, preferovat řízenou hru před řízeným tréninkem, soupeření posouvat až do kategorie od 13 let a to ještě jen u těch talentovaných, sdružených do center a akademií. Trénink zaměřený na výhru (i když to může znít nezvykle) se doporučuje nejdříve od 15 let. Časnější specializace by měla být aplikována jen výjimečně, pod vedením zkušených trenérů ovládajících perfektně metodiku a s plným vědomím všech rizik. Nejlépe v tréninkových centrech a akademiích a s preventivními opatřeními, aby se zabránilo rozvoji nežádoucích účinků (zejména přetěžování a následná zranění, ztráta motivace a vyhoření). Musí umožňovat kompenzační a regenerační aktivity, doplňkové sporty, preventivní zdravotní prohlídky. K dostatečné fyzické a psychické regeneraci se také doporučuje zařadit minimálně 2 dny volna týdně a 1 měsíc volna alespoň 3x v roce. Opět to může znít absurdně, proč by se mělo ztratit tolik času? Je to jednoduché, lepší zpomalit a “ztratit” čas, než ztratit sportovce. Ztráty mohou být někdy zisky!

Jak by se výše zmíněná doporučení dala aplikovat v českém baseballu? První podmínkou je, abychom se podívali pravdě do očí. Současný systém se, dle mého názoru, dostává samovolně a pod tlakem vnějších okolností tam, kde nás čekají stejné problémy, jako mají nyní v USA. Rád bych se mýlil, a třeba mají české děti jinou mentalitu než malí Američani, ale pomalu nám začne dospívat generace, která hraje baseball od 6-7 let a u které již lze očekávat narůstající procento “odpadlíků”…

Představme si tedy hypotetický baseballový klub, který se rozhodne aplikovat systém LTAD s pozdní specializací. Je to jen jakýsi nástřel, jen takový podnět k diskusi…možná je to jen utopie…Jak by to tedy mohlo vypadat? Takový moderní klub vůbec nemusí přenechávat děti jiným sportům a nemusí tak ztrácet konkurenční výhodu ve svém regionu. Může klidně dělat nábory v 6 letech. Ale už při náborech a pohovorech s rodiči je jim vysvětlen princip a výhody pozdní specializace. Rodičům je vhodné doporučit, aby děti dělaly ještě aspoň jeden další doplňkový sport. Děti budou na trénincích odmalička kromě základů házení a pálení dělat i základy dalších sportů, při kterých budou herní formou rozvíjet svoje základní atletické dovednosti (ABCs). Cíleně z nich budeme dělat multisportovce. Když už nejsou a asi ani nebudou ty plácky, zkusíme si z toho vzít to prospěšné a udělat to trochu uměle. Prostory hřiště nebo stadionu by měly umožňovat provozování co největšího množství základních míčových i nemíčových sportů a her. Fantazii se meze nekladou. Dá se využít i okolí hřiště, někde je stěna na lezení, jinde kurt na plážový volejbal, rybník, kde se dají dělat závody ve veslování, nebo sjezdovka, běžkařské trasy, všude je nějaký bazén atd.… V zimě se dá v tělocvičně doplnit paleta sportů, které nejdou hrát na trávě. Od 10 let se přidává v tréninku více baseballu a začínají se hrát zápasy, tréninky jsou sice již baseballové, ale cokoliv se dá “natrénovat” hrou, nebo jiným sportem, je s výhodou začleněno do tréninku. V zimě i v létě je jeden trénink zcela nebaseballový - může se chodit plavat, jet na kolo, v zimě jít bruslit nebo hrát hokej. Od 13 let se již začíná soupeřit, trénink je již více zaměřen na zápasové schopnosti, ale stále je poměr 50:50. Pokud baseball mladé hráče stále baví a “přežijí” kritické období kolem 15 let, pak máme před sebou v ideálním případě multisportovce, kteří jsou tělesně gramotní, mají osvojené základní atletické dovednosti (ABCs), před očima nám dozrávají fyzicky, aby bez rizika zranění zvládli specifický trénink, včetně posilování a také psychicky a mentálně, aby se rozhodli sami za sebe. Jejich uvažování může vypadat tako: “…baseball je sport, který mi dosud přinesl spoustu zážitků a radosti, mám zde kamarády, je to sport, který mě baví, chci v něm něco dokázat, chci se zlepšovat a porážet ostatní, chci vozit medaile, být profesionál, jet na Olympiádu, atd.. .” Ano, je to jejich vlastní rozhodnutí. Není to rozhodnutí jejich rodičů nebo trenérů, vedené jejich vlastními představami, motivacemi a ambicemi. A co když skončí s baseballem? Pořád je lepší, když skončí kvůli svému rozhodnutí a půjdou třeba dělat něco, co se naučili v baseballovém klubu, než když skončí kvůli zranění a nebudou umět nic jiného. Nebo když skončí kvůli ztrátě motivace a syndromu vyhoření, což si s sebou ponesou na celý život. S pocitem viny, že někoho zklamali, nedostáli požadavkům, nebyli dost dobří. Jaké osobnosti z nich pak budou a jak budou čelit složitým situacím a výzvám v životě?

Doufám, že moje zamyšlení bude pochopeno správně, tedy jako snaha pomoci baseballu, který mám rád a mladým baseballistům, které vídám čím dál častěji v ordinaci. Zároveň zdůrazňuji, že si vážím všech, kteří v dobré víře pracují s mládeží a obětují rozvoji českého baseballu svůj volný čas a bylo by mi líto, kdyby jejich dobře míněná snaha měla být kontraproduktivní. A v neposlední řadě znovu upozorňuji, že to není jen problém baseballu, je to problém drtivé většiny sportů v naší republice, které mají mládežnické týmy a soutěže…takže baseball klidně může zahájit nápravu poměrů a být inspirací i pro ostatní sportovní odvětví.

Starší články
Weby ČBA na doménách baseball.cz používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Více informací