Petr Minařík: "...prostě jsem byl vždy nadhazovačem..."


Petr Minařík, nadhazovač Draků Brno a české reprezentace, se po skončení letošní sezóny rozhodl ukončit svou bohatou hráčskou kariéru. Petr začínal s baseballem v Mladých Bukách, ale jinak je jeho česká baseballová stopa spojena hlavně s Draky Brno. V reprezentaci startoval poprvé v roce 1994, kdy byli v žákovském výběru jeho spoluhráči třeba Jan Drábek a Petr Pacas. Mezi muži byl jeho premiérovým turnajem Pražský baseballový týden 2002, ostrá zkouška pak přišla v roce 2003 v podobě ME a Olympijské kvalifikace. První start v nejvyšší baseballové soutěži si připsal v týmu SB Rýchory v roce 2001, s Draky Brno pak získal během 19 extraligových sezón 13 mistrovských titulů.

Petře, bezprostředně pro Gala ses v sále loučil se spoluhráči, kterým jsi oznamoval konec své bohaté kariéry. Někteří vypadali docela překvapeně. Kdy ses rozhodl, že sezóna 2019 bude tvá poslední?
Rozhodnutí padlo někdy koncem října. Řešil jsem to několik týdnů. Většina kluků z Draků to už věděla, ale GALA večer mi přišla jako dobrá příležitost to oznámit spoluhráčům z repre, realizačnímu týmu a Petrovi Ditrichovi. Někteří byli překvapení, ale všichni mé rozhodnutí brali. Jejich reakce mě velmi potěšily.

Vraťme se tedy k této sezóně, jak bys ji hodnotil?
Byla to náročná sezóna. Přestože jsem vynechal Spring training s reprezentací, tak i přesto byla dlouhá. Každopádně takové sezóny jsou důležité pro vývoj českého baseballu. S Drakama jsme bohužel skončili na 3. místě a nevybojovali 2. místo pro český baseball v elitní skupině Evropského poháru, takže to určitě nejde hodnotit pozitivně. S reprezentací jsme předváděli opravdu dobrý baseball, ale nebyla z toho ani medaile ani postup na OH, takže z toho mám taky smíšené pocity.

Vy jste v září během 16 dnů odehráli 13 zápasů. Jak náročné, psychicky i fyzicky tyto turnaje byly?
Celý tým byl výborně připravený, takže až na nějaké drobnosti u Petra Zýmy a Adama Hajtmara, jsme byli všichni v pohodě. V Itálii po dvou úvodních prohrách to bylo náročnější psychicky, ale ukázali jsme svou odolnost a vyhráli poslední 3 zápasy, ačkoliv šance na postup byly malé.

Tobě se na obou turnajích dařilo, nastupoval jsi v situacích, kdy bylo potřeba zastavit tlak soupeře. Je to situace, ve které ses cítil silný a byla pro tebe komfortní?
Je to přesně situace, ve které působím posledním několik sezon v Dracích i v reprezentaci. Obzvláště na turnajích, kde se hraje každý den, mě tato pozice baví a vyhovuje mi. Komfortní bych neřekl, spíš je to stresová situace a hlavně výzva. Většinou jsem tam šel za situace jako, obsazená 1.a 2. meta s jedním nebo žádným outem. Když se to povedlo bez bodu, tak to byl stejně dobrý pocit, jako když hodím 5 směn bez bodu. Dostával jsem se do hry ve 3 z5 zápasů. V lize to je horší, tam taková situace nastane 1x za týden. Proto jsem měl v Extralize jednou za čas i start zápasu.

V mužské reprezentaci jsi byl od roku 2002, byl tento rok pro tebe z hlediska reprezentace nejnáročnější?
Člověk má tendence zapomínat to těžké, tak nejsem schopný to objektivně posoudit. Já věděl, že to je můj poslední reprezentační rok, takže jsem se snažil si to maximálně užít bez ohledu na náročnost.

Předčilo některé z letošních utkání tvůj nejlepší sportovní zážitek, který jsi uvedl v dotazníku, tedy Opening Game Tampa vs. Yanekees?
Letošní ME a kvalifikace na OH budou jako celek v mém žebříčku hodně vysoko. Třeba naše double play 6-2-5 na ME v 9. směně proti Německu byl neuvěřitelný zážitek.

Jak ses od roku 2003 na svém postu nadhazovače posunul?
Ohledně nadhozů jsem v roce 2003 neměl 2seem fastball a ani slider. Oba nadhozy jsem přidal tak 5-6 let nazpět. Troufám si říct, že díky přidání těchto nadhozů jsem se byl schopný udržet na vrcholu. Dlouhé roky jsem byl startér, ale posledních 5-7 sezon jsem byl více a více používán jako reliefe. I letos jsem pár startů dostal, takže já jsem s tímto vývojem spokojený.  

Jak rozhodující je pro nadhazovače sebevědomí?
Je to naprosto zásadní věc. Je ale potřeba rozlišovat oprávněné a falešné sebevědomí. Když jsem nebyl ve formě a cítil jsem to, tak bych musel lhát sám sobě. K ničemu to není. Na druhou stranu, když má člověk natrénováno a má dobré nadhozy, tak není důvod si nevěřit a nedávat to trochu najevo. Sebevědomí musí mít reálný základ v tréninku a celkové přípravě na hru.

Ty jsi začínal s baseballem v malém městě – Mladé Buky, kde se ale teď baseball moc nehraje. Proč právě baseball?
Ačkoliv táta hrál dlouho aktivně fotbal, tak mě to od malička spíš táhlo na baseball. Asi za to může starší brácha, který dřív také aktivně hrál. Když pak přišel trenér baseballu do naší třídy s tím, že se zakládá družstvo žáků, tak jsem neváhal, vyprosil 100,- Kč od rodičů na registraci a fotku, a šel na trénink. Pak už to šlo rychle až do teď.

Co všechno musí kluk z Buků udělat, aby se dostal do reprezentace?
Já měl štěstí, že v době, kdy jsem začínal, tak jsme měli pořád s kým hrát. Trutnov, Mladé Buky, Choceň i Svoboda nad Úpou měli vždy své týmy a my mohli hrát každý víkend několik zápasů. Do reprezentace jsem se dostal hned druhý rok mé kariéry a skončil až nyní. Reprezentuji od roku 1994. Mě to strašně bavilo hrát i trénovat. To je asi má odpověď. Miloval jsem každou aktivitu spojenou s baseballem. Výhodou vesnice také bylo, že když se chceš někam dostat, tak buď jedeš na kole, jdeš nebo běžíš. Pak jsem přidal fotbal. V sobotu odházel zápas a v neděli odehrál fotbalový zápas okresního přeboru. Až do 18 let jsem nevěděl co je to vyběhat se po házení. Cestou na trénink i z tréninku jsme vždy něco prováděli. Ani nevím pořádně co, ale pořád něco (smích).

Kteří trenéři tě nejvíce ovlivnili?
Snažil jsem se vyslechnout každého, kdo mi chtěl nějak pomoc. Neříkám, že jsem to vždy dělal, ale snažil jsem se to vyslechnout a zapřemýšlet nad tím co mi říká. Co mi dávalo smysl, tak jsem pak aplikoval. Jestli bych ale měl vyzdvihnout jednoho, tak to byl hned můj první trenér z Mladých Buků. Jmenoval se Aleš Kutík a byl to takový renesanční člověk, který si uměl poradit se vším. Bohužel už není mezi námi. Manuálně zručný, vystudovaný inženýr, hrál na banjo a šly mu všechny sporty od kuliček po létání na rogalu. Troufám si říct, že tento trenér mě naučil opravdu milovat baseball a možná i život se vším. co k tomu patří. Díky mu za to.

Chtěl jsi být a byls vždy nadhazovačem?
Nevím, jestli jsem chtěl být, ale prostě jsem vždy byl nadhazovačem. Od prvních chvil na hřišti.  

Co tě na nadhozu tak baví?
Baví mě to, že můj výkon je naprosto zásadní pro šance mého týmu na úspěch. Baví mě ta zodpovědnost vůči spoluhráčům a samozřejmě to, že já ovládám tempo hry. Baví mě jednou za víkend mít 2 hodiny intenzivní akce na kopci a zbytek víkendu sedět na zadku.

Takže ta zodpovědnost je pro tebe ta výzva?
Jasně, že to je výzva. Můžeš být hrdina, nebo looser. Nikoho nezajímá, že minulý víkend jsi dostal 3 hity za 7 směn. Dnes je dnes a ukaž to znovu. To je jedna z nejtěžších věcí na nadhazování vůbec. Zápas, co zápas, sezónu, co sezónu, potvrzovat kvality.

Baseball je hodně o statistikách. Jak jsi sledoval svá „čísla“?
Statistika patří k baseballu stejně jako antuka nebo čepice, takže ano, statistiky mám celkem rád a sledoval jsem je.

Která je tedy podle tebe ta nadhazovačsky nejvíce vypovídající o výkonu na hřišti?
To je zajímavá otázka. Já měl vždycky nejvíc rád statistiku WIN. Ta vlastně vystihuje tu celou podstatu a cíl zápasu. Pro mě to není čistě nadhazovačská statistika, je to týmová věc. Statistika ERA, K/BB nebo WHIP jsou velmi zajímavé údaje, ale v podstatě jen pomáhají k dosažení toho hlavního a tím je WIN.

Motáš se nějak jinak kolem baseballu, třeba jako trenér nebo neláká tě nějaká další baseballová pozice, když končíš s hraním?
Momentálně budu občas pomáhat s nadhazovacími tréninky A týmu Draků. Následující 2-3 roky bych nechtěl mít žádnou závaznou a pravidelnou aktivitu spojenou s baseballem. Pak předpokládám, že se začnu opět zapojovat. 

Řešils kromě fyzické přípravy a techniky také třeba stravování, pitný režim apod.?
Nikdy jsem se do toho nijak výrazně nepustil. Vždy jsem se ale snažil jíst pestře a vyváženě. Snažil jsem se poslouchat své tělo. Spíš nyní, po konci kariéry si musím najít nějaký režim, aby ze mě nebyl cvalda. Přeci jen mi vypadne spoustu tréninků a pravidelné aktivity.

Koukáš na baseball v televizi?
Mám MLB.tv, takže se rád dívám. Když je sezona, tak v podstatě denně projíždím highlighty celého hracího dne. Na celý zápas si málo kdy najdu čas. Když už, tak si zápasy vybírám podle duelu nadhazovačů.

Co sleduješ? Něco speciálního?
Baví mě sledovat ty nejlepší nadhazovače v MLB. Vybírám si, ale spíš takové, kteří to nemají postavené na rychlosti. Když má někdo 99mph, tak to je samozřejmě zajímavé, ale není to úplně to, co mě baví. Baví mě, když někdo má fast 90-92mph, a je úspěšnější než bombeři. To jsou pro mě opravdoví nadhazovači.

Bude ti baseball chybět?
To se dozvíme na jaře. Každopádně vím, že mi budou chybět věci okolo baseballu. Bude mi chybět tým jako takový. Kecy v šatně nebo pobyty na hotelu s celým týmem. To mi určitě bude chybět.  

Co budeš dělat s volným časem?
Mám 2 děti, takže bych se jim chtěl věnovat i o víkendu. Určitě budeme víc cestovat. Stejně to často dopadne tak, že celá rodina sedneme na kola a pojedeme se podívat, jak hrají Draci (úsměv).

Chlapy čeká v březnu kvalifikace WBC, a v roce 2021 pak Mistrovství Evropy. Jak myslíš, že se jim bude dařit?
Výsledky si netroufnu odhadovat, ale jedno vím na 100 %. Půjdou na hřiště vyhrát. Rozhodně budou hrát dobrý poctivý baseball. Protivníci budou určitě na vysoké úrovni, tak uvidíme, na co to bude stačit.

Co myslíš, že českému baseballu na klubové i reprezentační úrovni nejvíce chybí?
Nadšení talent a celkem i znalosti máme. Obávám se, že pokud chceme opravdu posunout klubový a reprezentační baseball o stupeň výše, tak budou muset být hráči placeni. Teď na podzim na ME a kvalifikaci jsem sám na sobě cítil, že když člověk dobře spí, dobře jí, dopoledne si trochu zacvičí a odpoledne jde na zápas, kde se soustředí jen na hru a nemusí vstávat v 6 do práce, a nemusí řešit, jestli má nakoupeno na večeři nebo jestli si stihne vyprat dres na další zápas, tak se potom hraje úplně jinak.  Pokud budou hráči placeni, tak na ně mohou být samozřejmě kladeny vyšší požadavky. Do té doby samozřejmě budeme banda ochotníků, která se snaží vyrovnat profíkům. Je to samozřejmě taky cesta a v žádném případě neříkám, že špatná. Jen prostě musíme být smíření s tím, že celkový vývoj půjde čím dál tím pomaleji.

Děkuji za rozhovor

 

Starší články
Weby ČBA na doménách baseball.cz používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací