Filip Smola: "Musel jsem se postavit na vlastní nohy"


Přinášíme vám druhou část rozhovoru s Filipem Smolou, která vznikala ještě před jeho lednovým odletem do USA a byla aktualizována vzhledem k současné situaci s COVID-19. Věnujeme se v ní zejména Filipovu studiu v USA. První, která byla věnována převážně reprezentaci a Extralize, si můžete přečíst zde

Filipe, jsi jedním z českých hráčů, kteří působí v USA, ale nyní jsi kvůli všem známým skutečnostem s virem COVID-19 zpět v ČR. Můžeš nám popsat, jak to v Americe poslední dny, kdy jsi tam byl probíhalo?
Poslední dny v Americe byly rozhodně hektické. V úterý 10.3. jsme ještě odehráli zápas proti Ohio Valley bez problému. Ve středu 11.3. začínaly vycházet zprávy, že některé konference ukončí sezonu. Pak večer jsme se dozvěděli, že NBA suspenduje ligu minimálně na měsíc a MLB ukončuje Spring Training. Ve čtvrtek jsme měli ještě trénink a zápas proti sobě, ale bohužel na konci nám trenér řekl, že NCAA doporučuje ukončení všech jarních sportů. Pro všechny „čtvrťáky“ to byla velká rána, protože pro převážnou část to byl poslední rok, co mohli hrát baseball. V pátek 13.3. ráno už jsem domlouval s tátou, jaké jsou možnosti, jak se dostat domů. V sobotu ráno už jsem byl v letadle do Prahy. Co jsem tak slyšel, tak ještě potom lety do Evropy i do Prahy byly, ale já se bál, že po vyjádření prezidenta Trumpa budou všechny lety do Evropy zrušeny. A teď je už návrat dost těžký.

Proč jste byli posláni domů?
Byli jsme posláni domů, protože se škola bála, abychom na škole neroznesli vir, i když v Západní Virginii nebyl v té době žádný potvrzený nález. Myslím, že to byla pouze otázka času, kdy i ostatní školy přeruší studium a vše se přesune na online výuku, a baseballová sezona se také přeruší.

Co myslíš, že bude následovat?
Opravdu se nedá teď odhadnout, jak se tato situace bude nadále vyvíjet. Myslím, že je nejdůležitější, abychom všichni dodržovali státní nařízení a nosili roušky. Čím dříve se dokážeme tohoto viru zbavit, tím lépe. Nemůžu se dočkat, až konečně budeme moci zpět na hřiště a těším se, že aspoň odehraji sezonu tady v České republice.

Na čem bude záležet možnost vašeho návratu?
To opravdu nedokážu říct. Doufám, že tato pandemie brzy odezní a žádný problém s návratem nebude. Také doufám, že ostatní kluci co jsou pořád v USA se v pořádku a zdraví vrátí zpět domů.

Jak jsme slyšeli ve druhém díle magazínu SHOWTIME, nastupoval jsi v utkáních v nezvykle roli zadního polaře. Proč?
Jelikož se mi před začátkem sezóny velice dařilo na pálce a dařilo se i ostatním klukům, kteří hrají v infieldu, trenéři se rozhodli, že zkusí, jak mi to půjde v outfieldu.

A jak ti to šlo?
Ze začátku to rozhodně nebylo jednoduché, protože jsem tam nikdy nehrál. Byl jsem na sedmičce a kamarád, co hrál na osmičce mi hodně radil a dával tipy, jak lépe chytat. Ke konci mě to dokonce začalo i bavit, ale rozhodně bych se rád vrátil zpět do infieldu a příští sezónu hrál na třetí metě. Ale uvidíme (úsměv).

V USA už studuješ a hraješ baseball pár let, můžeš nám své působení nějak více přiblížit?
Začínal jsem na střední škole, kam jsem šel po 2. ročníku studia na Gymnáziu Nad Alejí. Na IMG Academy jsem byl rok, byl to takový první krok v Americe. Vždy jsem chtěl jít na vysokou školu do USA, už když jsem byl mladší. Měl jsem jako vzory v týmu Matěje Šůchu a Petra Sílu, a tak jsem si kolem 15 let řekl, že bych to chtěl takhle taky zkusit. Chtěl jsem pryč nejen kvůli baseballu ale také kvůli angličtině. V Česku mě to na škole moc nebavilo, chtěl jsem zažít něco nového, nějaké dobrodružství.

Byl jsi tedy na střední v USA pouze rok a vrátil ses odmaturovat do Čech?
Ano, to chtěla hlavně máma. Že americká maturita je fajn, ale že musím mít hlavně tu českou. Jako jistotu. Po maturitě jsem se rozhodl, že pojedu na 2 roky do Kalifornie na Saddleback College a pak uvidím, jak to půjde dál.

Co to bylo za školu a jak se ti dařilo?
Byla to státní junior college a byla to velká životní lekce. Bylo mi 19, musel jsem si sám vařit, sám si prát, o vše se postarat. Bylo to docela složité.

Jak tedy takový tvůj den vypadal?
Ráno jsem musel vstát, udělat si snídani, pak jsem jel do školy na pět hodin výuky, pak oběd v autě, posilovna, trénink do večera, zpátky domů nakoupit, vyprat a učit se do školy. Bylo to náročné, ale doufám, že jsem se něco naučil.

A nyní studuješ kde?
Teď jsem na University of Charleston v Západní Virginii. Jsem ve třeťáku, ale první rok na této škole, kam jsem přestoupil z té předešlé.

Je běžné takto přestupovat ze školy na školu?
Záleží, na které škole studuješ. Já měl nějaké nabídky už na střední, ale protože jsem se musel vrátit zpátky do Čech, přišel jsem o ně. Vše jsem si pak zařizoval sám a nevěděl jsem úplně jak to funguje. Bylo tedy pak těžké najít z Čech po maturitě nějakou školu. Baseballoví skauti totiž preferují, když mohou hráče vidět naživo, když si o nich mohou udělat vlastní obrázek. Měl jsem sice video, jak házím a pálím, ale trenéři na to koukají úplně jinak, než když ty hráče vidí přímo na hřišti.

Neuvažoval jsi o někom, kdo by ti v tom pomohl? Nějaký skaut v Česku?
Tak Jakub Hajtmar v tuto dobu jako skaut ještě nepracoval, což byla pro mě škoda. Ale teď je to pro kluky obrovská výhoda. Je tu někdo, kdo má kontakty a kdo tomu rozumí. Navíc je zde také spojení s Mikem Griffinem, za kterým se dá odcestovat a měsíc či dva být u něj v Programu. Můžete tam hrát před skauty a trenéry, a pak je jednodušší se někam dostat a mít nabídku, která se dá finančně zvládnout.

Změnil se se změnou školy nějak tvůj program?
Moc ne, ale pro je mě teď velká výhoda, že na téhle škole je jídelna (smích). Nemusím tedy tak brzo vstávat, nemusím si ráno dělat každý den snídani ani oběd.

Kolik je hráčů na pokoji? Je to podobné jako tady třeba na vysokoškolských kolejích?
Myslím, že ano. Jsme 4, každý máme svůj pokoj, ale společnou kuchyň. Když tedy nechci jíst v jídelně, můžu si uvařit něco doma. Můžu to nakombinovat, a to mi vyhovuje. Teď na podzim jsem jedl víc v jídelně, protože jsme málo hráli, ale na jaře si budu víc vařit, protože bude víc tréninků a budeme více jezdit po zápasech.


Podle čeho se řídíš, když si vaříš? Řešíš, co kdy v určité fázi sezóny jíst a co ne?
No, hodně dám na to, co jsem na sobě vyzkoušel. To mi přijde nejlepší, zjistit co ti funguje a co ne. Ale taky jsem se dost vzdělával. Hledal jsem na Instagramu, prohlížel, co kdo vaří a tak. Teď se hodně orientuji podle Performance training od Adama Česlíka. Ten je vystudovaný poradce a trenér, píše různé tréninkové plány, i má zajímavé myšlenky, jak prožít život atd. To hodně sleduji. Jinak v zimě jím méně sacharidů a hodně proteinů a v létě zase, jak je teplo a sluníčko, tak to měním. Ale důležitá je pestrá strava.

Máš problém sehnat k vaření to, co potřebuješ?
Tak v Kalifornii jsou všichni zbláznění do zdravé stravy, takže tam hodně dbají na bio potraviny atd, tak tam to bylo bez problémů. A ty potraviny jsou vlastně stejné drahé, jako ty normální. Je tam velký tlak od spotřebitelů, je tam velká poptávka, takže supermarkety jsou nucené prodávat toto zboží za nižší ceny. Hodně apelují na stravu a zdravý život. Teď v Západní Virginii už to takové není. Dobré suroviny se stále dají najít, ale není tam takový výběr.

Všichni hráči, kteří studovali a hráli v USA, mluví o skvělých tréninkových podmínkách a možnostech, které tam baseballisté mají. Můžeš to nějak porovnat a více rozvinout?
Byl jsem na třech různých školách a každá byla úplně jiná. Kvalitou hřiště, kvalitou zázemí a třeba i posilovnou. Na střední jsme měli 5 baseballových hřišť, 4 zastřešené pálkařská klece, obrovské šatny. To bylo jak z filmu. Na jaře tam chodí trénovat hráči z MLB, takže je to opravdu něco úplně jiného a úžasného. V Kalifornii to byla státem placená škola, která má tedy samozřejmě menší možnosti. O hřiště jsme se hodně starali, takže to bylo hezké. Ale měli jsme jen dvě klece, menší posilovnu, kde jsme se museli střídat s nadhazovači, protože jsme se tam všichni nevešli. Museli jsme se i podílet na chodu univerzity. Prodávali jsem třeba vánoční stromky. Bylo prostě vidět, že nemají tolik peněz. Teď ve Virginii hraje škola soutěž D2, takže těch financí také tolik nemají. Trenéři ale dobře a hodně pracují s týmem, kterému se pak daří, a tudíž je tam pak větší počet sponzorů a větší příspěvky od nich. Teď třeba sponzoři zaplatili nové hřiště s umělou trávou, které stálo 6 milionů dolarů. Máme novou dohodu s dodavatelem rukavic a rukaviček od Marucci.

Znamená to tedy, že když dobře hrajete, tak jsou vám sponzoři nakloněni?
Ano, v této soutěži D2 je to takto nastavené. Ale např. v D1 už všechno dostávají hráči automaticky.

Amerika je známá tím, že studenti platí školené, jak to máš ty?
Ano, platím školné, 35%, škola tedy platí zbylých 65%. V tom je zahrnuto ubytování i strava. Mám takové vízum, při kterém nemohu pracovat, resp. mohu pracovat pouze na škole. Ale i tak mám nabitý program a bylo by pro mě hodně těžké ještě při škole pracovat. Naštěstí mě rodiče, a hlavně dědeček mohou takto podporovat. Kdyby to tak nebylo, tak bych konkrétně na této škole nemohl být.

Tobě zbývá ještě rok studia, na co se pak chystáš? Budeš dál studovat, nebo se vracet do Čech?
Chtěl bych si ještě udělat MBA, dále studovat. Uvidím, jestli bude šance zůstat v USA nebo jestli se vrátím do Čech. Záleží hodně na tomto roku. Pro cizince je těžší zůstat dál na škole. Je to takové začarované kolečko – musíš mít pracovní povolení abys mohl pracovat, a abys mohla pracovat musíš mít pracovní povolení. Je těžké se přes to dostat. Musí být někdo, kdo ti pomůže, že řekne – "chci, aby u nás pracoval".

Říkal jsi, že hrajete soutěž D2, můžeš to s něčím, co znáš v Evropě či u nás výkonově porovnat?
Teď na podzim jsme hráli spíše proti sobě, takže to zatím nemám tak v oku. Myslel jsem si, že když budu hrát D2, že to nebude tak dobrá úroveň. Ale máme tady třeba 3 kluky, kteří hází 92-94 mil. Takže i když je to D2, tak si myslím, že je to na úrovni naší Extraligy, ne-li výše. V preseason rankingu všech D2 škol jsme na 24. místě.

Jaké je věkové a národnostní složení týmu?
Je to školní družstvo, takže se to pohybuje v rozmezí od 18 do 22 let. Většinou jsou to Američané, já jako jediný Čech a pár Kanaďanů.

Byl jsi na třech školách, jak vůbec vnímají američtí studenti a hráči české baseballisty? Vědí něco o českém baseballe?
Na střední škole bylo hodně cizinců, takže tam to nikdo moc neřešil, bylo tam hodně hráčů z Latinské Ameriky. V Kalifornii si ze mě dělali legraci, že jsem komunista apod. Musel jsem jim vše vysvětlovat, vůbec naši zemi neznali. Takže nešlo o to, jestli znají či neznají český baseball, ale jestli znají Česko, příp. Československo. Myslím, že tak 85 % studentů vůbec neví, kde to je. Teď ve Virginii to bylo také zajímavé. Někteří si mysleli, že je to ostrov u Kalifornie, někdo, že je to v Karibiku. Občas se někdo chytí.

A znají třeba některé české sportovce? Petra Čecha, Jaromíra Jágra?
To záleží, čemu se věnují a co mají rádi. Fotbalisté znají třeba Tomáše Rosického, ti, co mají rádi basket pak Tomáše Satoranského. Ti, co sledují hokej znají Jaromíra Jágra. Setkal jsem se i se spolužákem co má rád tenis a ten znal Tomáše Berdycha. Opravdu tedy záleží na tom, jaké ty kluci mají koníčky. Když je to normální Američan, tak většinou netuší.

A poznají na tobě třeba podle přízvuku, že nejsi rodilý Američan? Bojuješ nějak s tím, že neznají Česko?
Jak kdy. Když si s někým povídám, tak to většinou nepozná, až když mu to řeknu. Na to jsem docela pyšný, protože na tom hodně pracuji a není to jednoduché. Je to ale jedna z věcí, proč jsem tu chtěl studovat. Ale někdy mi to ujede. Hlavně, když hodně mluvím, tak se tolik nesoustředím na výslovnost. Ze začátku jsem s tím, že jsem z Česka hodně bojoval. Říkal jsem, že máme dobrý pivo, hezký holky, krásnou Prahu, ale teď už to moc nedělám.

Takže nějaká odezva na to, že jste získali titul na ME U23 asi nebyla.
Jo, tak kluci z týmu to věděli, protože jsem si dával nějaké fotografie a zprávy na Instagram. Ale moc to nechápou. Ví, že jsme vyhráli, ale nedokážou si představit tu úroveň hry. A ani to, co to pro nás znamená - reprezentovat svou zemi. Oni fandí svým týmům třeba na olympiádě, ale neznají tu čest, co to je reprezentovat. U nich je hrozně těžké se dostat do reprezentace v jakémkoli sportu. Měl jsem jednoho kamaráda ze střední, který byl v U18 americké baseballové reprezentaci, když v 17 letech házel 98 mil. Ale skoro se tam nedostal. Ta konkurence je obrovská.

Můžeš nějak shrnout plusy a mínus svého pobytu v USA?
Tak plusem určitě je, že jsem se musel postavit na vlastní nohy. Vyzkoušel jsem si jaké to je v mladém věku být někde sám, daleko, neumět jazyk. V Česku se hodně tlačí na gramatiku, psaní esejí a tak, ale málo se řeší konverzace. Když jsem tam na střední přišel, tak mi vůbec nerozuměli. Já jim ano, ale oni mně ne. Musel jsem každou větu 4x opakovat a byl jsem tam sám. A to nebylo jednoduché. Každý se tam těší, ale neuvědomuje si jaké to je být tam sám, bez rodiny, bez kamarádů, v neznámé zemi. Psychicky to určitě není jednoduché a první měsíc jsem myslel, že pojedu domů. Pak jsem si ale zvyknul. I když je to stále náročné, někdy se mi stýská, ale už jsem se s tím naučil srovnat. Cítím podporu z domova i od přítelkyně.

Takže co ti nejvíc chybí?
Kontakt s blízkými, s rodiči, přítelkyní, kamarády. Jsem tam vždy 4-5 měsíců a pak jedu domů. Naštěstí se mohu vždy podívat domů na Vánoce, to mi hodně pomáhá. Pak se vracím do USA a končím tam někdy v květnu. Přes léto jsem v ČR a na podzim opět do školy.

A třeba něco z jídla?
No, když jsem tam, tak mi to nechybí. Ale když přijedu domů, tak to letí. Svíčková od babičky, koprovka. Prostě klasická česká jídla. To pak ztloustnu třeba i o 4 kila (smích). Všichni jsou rádi, že jsem doma, a tak mi vyvařují.

Můžete hrát soutěže i přes léto nebo s koncem školy už nejsou příležitosti, a proto se vracíš do ČR?
Tak určitě je stále co hrát. Trenér by chtěl, abychom hráli tzv. Summer League. To jsou tříměsíční nebo i měsíční cykly, kde se scházejí kluci z různých škol, tvoří se týmy a dá se dále hrát. Ale to jsem nechtěl. Pro mě, po tom, co jsem si už v USA prožil, je prostě lepší být doma. Moc si to tu pak užívám.

Jak vypadá taková Summer League?
Je to celé úplně jinak organizováno, spí se v rodinách, hraje se velká porce utkání a moc se ten baseball a jeho kvalita neřeší. Ve vyšších ligách jsou „prospekti“, co by měli být draftováni do MLB v červnu, a jezdí tam skauti, ale ty nižší soutěže tak kvalitní nejsou. Je to spíš tábor, kde se hraje baseball. Navíc, bych si musel všechno platit.

Investuješ pobytem v USA spíš do baseballové nebo pracovní kariéry? Většina kluků se chce dostat do MLB, ale to už asi nebude tvůj případ.
Těžko říct, asi spíš do pracovní. Určitě si myslím, že mi pomůže dobrá angličtina. A moc se mi líbí, co tam dávají trenéři dětem mimo baseball. V Kalifornii jsem měl jednoho z nejlepších trenérů, kterého jsem kdy měl. Bylo mu 45 let, byl to učitel, který učil o zdraví, dělal i horolezectví, každý den chodil surfovat, a když byl mladý hrál Minor League. On nás učil i věci mimo baseball, jak být správný chlap, jak se vypořádat se životem. Prostě úžasné věci, které si myslím, že mi pomohou se povznést nad případným nezdarem v práci, a naopak mě dostat výš než ostatní lidi.

S čím jsi tedy vlastně do USA šel?
Šel jsem tam proto, abych dostal stipendium na vysokou. Potom, když jsem se vrátil, tak jsem šel na vysokou do USA, protože se mi nechtělo na VŠ v Česku. Věděl jsem, že se nedostanu na nějakou fakt dobrou školu a řekl jsem si, že to radši zkusím v Americe.

A posunulo tě to i baseballově? Je to tak, že opravdu máš na starosti jen baseball?
Tak tam je dobré to, že se opravdu trénuje 5x-6x týdně. A nikdo s tím nemá problém, všichni to tak berou. I škola je nastavená tak, že v pohodě stíháš všechny tréninky. Škola má „advisora“, který s tebou dává dohromady předměty a rozvrh, a když prostě máš trénink od 14:00, tak si navolíš rozvrh podle své potřeby. A pak je na každým tréninku cca 98 % všech hráčů. Nás je v týmu 50, z toho cca 24 nadhazovačů. Takže tak dejme tomu třeba 49 hráčů je na tréninku, což je super. Mohou se tak klidně trénovat společné věci, jsi v tom kolektivu, což tě zase posouvá dál. Je tam konkurence. Bojuješ s několika lidmi o jedno místo v sestavě a všichni se tak zlepšují. V tom si myslím, že je další rozdíl oproti tréninkům v Česku, v Extralize. Tam jsou 1 max. 2 hráči na pozici. Tady jich je třeba 5.

Dostávají se k vám i novinky co se týče různých aplikací, analýz atd.?
Ano, rozhodně. I když si myslím, že ne vždy je to pro baseball všechno dobré. Některé věci mi přijdou spíš jako ptákovina, že už se vymýšlí opravdu zbytečnosti. Ale třeba na střední jsme měli hit-track. To je program, který sleduje tvé odpaly v kleci a přenáší je na hřiště. Takže můžeš na obrazovce sledovat, kam jsi odpálil, jak daleko, kterým směrem atd. V Kalifornii jsme takové věci neměli, ale občas s námi chodil na trénink Nolan Arenado, protože se znal s naším head coachem. Měli jsme možnost s ním mluvit. To bylo fajn, když si s takovým hráčem můžeš chvíli promluvit. A vidět ho pak jak pálí na BP…. Teď ve Virginii máme „Rapsodo“, což je věcička pro pálkaře i nadhazovače. Na konci pálky je senzor, který pak ukáže rychlost švihu, přesný úhel, dráhu pálky, rychlost odpalu, a tak. Nadhazovačům to zase měří směr míče, jak se točí apod. Takže je to dobré mít, ale zase se to nesmí přehánět. Měli jsme kluky, kteří se tím úplně zahltili. Beru to tak, že mi to může pomoct, ale nesmí se to přehánět. Je to podobné, jako když se natáčíš na pálce. Pak tam vidíš všechny chyby, dostane se ti do hlavy, a všechno je v háji.

Jak se nyní, v čase karantény a omezeného vycházení připravuješ?
Jsem nyní s rodinou na chatě, chodím trochu běhat, cvičím na TRX a další v rámci možností. Na poli si s tátou házíme.

A studium nějak pokračuje?
Dodělávám si on-line celý semestr a měl bych se do školy normálně vrátit na podzim, do čtvrťáku. A také by nám měli vrátit rok eligibility na hraní.

Tak doufejme, že to vyjde a děkuji za rozhovor

Starší články
Weby ČBA na doménách baseball.cz používají k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací